Schizofrenie odletů z domova domů (a návratů z domova domů)
Ano, je to tak. My, kteří žijeme trvale v zahraničí a činíme tak již delší dobu, máme většinou domovy dva, jeden v Čechách a druhý v naší nové vlasti. Pravda, jedná se o určitý druh schizofrenie. Pokusím se to vysvětlit.
Jedeme do Čech. Nakupujeme už týden dopředu lososy, nakládané sledě v hořčičné a česnekové omáčce, majonézové saláty z garnátů, marmeládu ze žluté ostružiny a jiné švédské pochutiny, které ocení naši přátelé a příbuzní v Čechách. Nesmím zapomenout skvělý tekutý jogurt od Arly, který je nedoceněným švédským bílým zlatem. To naše litrové balení obsahuje ještě tajuplnou značku "KRAV", což ve švédském názvosloví znamená ekologický.
Kufry mají nadmutá břicha. My si je jako zkušení cestovatelé zvážíme, abychom se vešli do povelených 23 kg na jednoho. Uff,... a je to. Ani se nám nechce z našeho útulného domova odjíždět. Cestu ne letiště snad popíšu při jiné příležitosti, teď si pro zjednodušení představme, že máme za sebou odbavení, rentgen, nákupy (další a další dárky do Čech) a - vcházíme do chomoutu a vzápětí do letadla Československých aerolinií. Ach, jak sladce mi uprostřed moře švédskosti zní to naše "Dobrý den", s kterým nás zdraví české letušky... S požitkem si vybíráme český tisk a připadáme si téměř jako doma.
Pokaždé znovu se zlobím, když se po českém a anglickém přivítání z amplionu ozve švédský mužský hlas, který po vysvětlení několika banálních skutečností - jako že let je nekuřácký a že je nutné vypnout všechna elektronická zařízení - zahlásí, že se "omlouvá, že nikdo z personálu neumí švédsky". Tenhle nesmysl nám v letadle pouštějí, co má paměť sahá, tedy jistě patnáct let, a dost možná ještě déle. Jsme opravdu tak devotní, že se musíme omlouvat pasažérům odletové destinace, že neumíme jejich jazyk?
Přílet do Prahy je vždy vzrušující. Po několika měsících zase doma! DOMA! Podlamujou se mi kolena, když slyším kolem sebe samozřejmou češtinu, kterou mám potřebu překládat kdesi uvnitř svého mozku do švédštiny. Tenhle jev mě pronásleduje jen prvních pár hodin. Moje vnímání bývá zostřené, všemi smysly nasávám domovinu, která je tak JINÁ než její švédský protipól. Těžko se to vysvětluje. Vládne tu zcela jiná energie... Rychlejší tempo... Zvláštní pravidla...
Telefonujeme na všechny strany: "Jo, právě jsme dorazili, rádi, uvidíme se zítra, pozítří, popozítří..." a diáře se nám zvolna zaplňují. Rodiče, děti, vnoučata, přátelé a jejich přátelé. Začne bláznivá jízda, která skončí v lepším případě den před odletem, v horším až na letišti, kde se již odehrálo několik plánovaných schůzek. Klesnu vyčerpaně do sedačky a dvě hodiny o sobě nevím. Při přistání jen vnímám tu změnu krajiny, z kultivované zemědělské země se ocitám v polodivoké lesnaté oblasti, obkroužené mořem a jezery. Nadechuji se a vnímám severskou poetičnost.
Uvědomuji si, že jsem opět doma. Ne snad tak bouřlivě jako v Praze. Tak nějak klidněji, ale i s určitou úlevou. Vládne tu jiná energie... Pomalejší tempo... A většinou i pochopitelná pravidla.